Přiznání

Někdy je fajn se zbavit minulosti. Vyhodit ji z přítomné části mozku. Ne, že bych ji chtěla popírat; spíš schraňovat deníčky o tom, jak je všechno super a jak je život skvělý a za co všechno jsem vděčná, když to vlastně všechno byla lež, jó tak to nemusím. Některý věci jsem si užila, ale fakt jsem byla naivní děcenko. Věřila jsem tolika blbcům a myslela jsem si, že to se mnou blízcí myslí dobře *ehm*.

Pár vzpomínek, který si chci nechat i v té naivní podobě, mám třeba na Anglii. Všechna ta jména a popis těch lidí, na to bych si už asi jen tak nevzpomněla. Jo a potom takový ty *teen* vzpomínky jako usmál se na mě, řekl mi ahoj a mluvil na mě, tak za to bych se nejradši někam zahrabala. Není potřeba to dál nějak rozvíjet a sbírat, trapných momentů mám v živé paměti dost.

No a tak jsem si uvědomila, že moje mentalita opět pokročila a začínám zase od znova, s jiným nadhledem. Nejsem žádnej blbeček ani voslík. Ne všichni si zaslouží můj úsměv, teda spíš jen menšina. Nejsem prostě popular girl a tak se s tím smiřte, lidi. Musím za sebou nechat spoustu přátel. Hm, k nim se dále nebudu vyjadřovat, ztratilo by to smysl. Byli tu pro mě, když jsem je potřebovala. Teda, myslela jsem si to, že tu byli a to mi tak nějak stačilo. O realitě jindy.

Takže jsem se toho zbavila. Všechno roztrhala na kousíčky a vyhodila do konťáku. A to všechno při symbolickém ohni. A teď dávej pozor, čéče.
Nejsem nějaká hračka, nebudu tancovat, jak kdo pískne a nebudu se nenápadně přidávat k druhým. Musím se smířit s tím, že taková prostě nejsem. Že nejsem ovce a i když jsem se milionkrát snažila, prostě to nešlo. Jsem tu na něco jiného, než být ovce. Ale to vůbec neznamená, že si ten život nemůžu užít. Jen to bude pro některý trošku nepochopitelný, nezkousnutelný a podobně. Pořád mám dobrý srdce, jo, já to vím, někdy je to na škodu, ale to člověku jen tak neodpářeš. A tak jdu vstříc tady tomuhle světu, s hlavou vzhůru, vím, že jsem kurva jiná a že kolem mě se budou vyskytovat debilové, ale co naděláš, co. Někdy se fajn učí i od debilů. Haha, tolik příkladů bych mohla jmenovat. Někteří lidi melou hovna a já odmítám to dál akceptovat a nasávat jako nějaká houba. Nepotřebuju v životě takové lidi. Negativní, pomluvačné a panovačné svině. Fakt ne. Ale tak tyhle sviňky to nemusí vědět, žejo. Nebudu na ně páchat nějaký atentáty, jim to dojde samo, jak na tom u mě jsou. Nejsem žádná chudinka, nepotřebuju pomoct. Nebudu jako vy jen abych dosáhla nějakýho fejmu. To fakt nemám zájem, sorry lidi. Nemyslím si, že jste špatní, jen jste ovce a stádo je velký a je to špína, převážně. Musím se vymezit. Co bude potom, to se uvidí, kamarádi. 

Budu žít. Jak chci já. A on se někdo objeví, kdo bude super. Já věřím, že takový lidi tady jsou. Super lidi. A třeba neobjevení. Je mi to jedno. Vím, že nebudu sama. A teď už taky nejsem sama. Vím, kolik lidí se potýká se stejným bojem jako já. A vím, že jsme na správné cestě. Společně, a přesto každej sám.

Tímto se zároveň omlouvám všem, kteří se aspoň trochu snažili se mnou bavit, pochopit mě a tak dál. Nemůžu se s váma bavit, protože jste ovce a bavíte se s lidmi, kteří mi ublížili. Přítel nepřítele nemůže být můj přítel. Jste skvělí lidé, žijte své životy krásně a doufám, že si třeba jednou vzpomeneme. Toť vše. Mám vás ráda, o to nejde.

Jde tu o to, že jsou tu věci, který jsou mezi mnou a tímhle světem a taky mým andělem a pozemšťanům nikdy nebudou osvětleny. Děkuji, claps a čau.