Sama sama sama sama samotinká.
Ale jdi už pryč z mé hlavy, ty slovo o čtyřech písmenkách, zabíjíš mě, nedá se tu soustředit.
Sama. Co je na tom špatnýho? Sakra, co? Jediný, co je na tom špatný, je ten fejsbuk, asi tak. Byla jsem s friends na párty, byla jsem lyžovat, jedla jsem parádní jídlo, byla jsem venku s partou, selfie a selfie, nejlepší lyžák evr. Sakra, proč tohle existuje? Taková evil věc, fakt že jo. Já si pak přijdu, že o proti tady těm sdílečům nemám život. Ale nikdy jsem nebyla moc chlubič. Mohla bych se chlubit do nekonečna and beyond, ale z nějakého důvodu to nedělám, asi mi to nepřijde jako TO ONO, co dává meaning lidskému životu. Omluvte mě za tu anglinu, to se jinak nedá, musím mít trochu swáž, když to sem píšu, ne?
Hele, jdu se chlubit právě teď. Protože já 1) žiju život, 2) je to dost cool, 3) ne, nejsem jako vy, 4) ale třeba vám to někdy dojde, vy zmrdi. Haha.
Kdybych měla svůj eplík a cool postavení ve společnosti, určitě bych sdílela hodně věcí, jako např.:
1) 14 dnů v Anglii
2) poprvé instruktorkou na táboře
3) práce s hadrama, úmorné, ale lidi by to lajkli, to je jasný
4) jak hraju na klavíra
5) jak jím healthy a posiluju a někdy se vyfotit ve sportovní šprndě, ať si myslí, jak makám
6) mám sadu Harryho Pottříka v aj, celou, limited edition
7) mám pyžamo rolling stones
8) koupila jsem si skyrim
9) mám ráda kakao
10) byla jsem na bowlingu
11) čtu knížku
12) sedim na záchodě
a tak dále.
Ale já to nedělám. A to z jednoho prostýho důvodu: proč by se někdo měl srát do toho, co dělám? Proč by to mělo milion lidí vědět jen když si otevřou můj profílek? Jo a taky jsem byla na koncertě One Republic, a odolala jsem taky!
Taaak to je pěkně pokrytecký, pokud jste si nevšimli.
Ale i tak s tím nesouhlasím. To jsem napsala, abych se přesvědčila, že to stojí za to.
pondělí 17. března 2014
neděle 16. března 2014
Přiznání
Někdy je fajn se zbavit minulosti. Vyhodit ji z přítomné části mozku. Ne, že bych ji chtěla popírat; spíš schraňovat deníčky o tom, jak je všechno super a jak je život skvělý a za co všechno jsem vděčná, když to vlastně všechno byla lež, jó tak to nemusím. Některý věci jsem si užila, ale fakt jsem byla naivní děcenko. Věřila jsem tolika blbcům a myslela jsem si, že to se mnou blízcí myslí dobře *ehm*.
Pár vzpomínek, který si chci nechat i v té naivní podobě, mám třeba na Anglii. Všechna ta jména a popis těch lidí, na to bych si už asi jen tak nevzpomněla. Jo a potom takový ty *teen* vzpomínky jako usmál se na mě, řekl mi ahoj a mluvil na mě, tak za to bych se nejradši někam zahrabala. Není potřeba to dál nějak rozvíjet a sbírat, trapných momentů mám v živé paměti dost.
No a tak jsem si uvědomila, že moje mentalita opět pokročila a začínám zase od znova, s jiným nadhledem. Nejsem žádnej blbeček ani voslík. Ne všichni si zaslouží můj úsměv, teda spíš jen menšina. Nejsem prostě popular girl a tak se s tím smiřte, lidi. Musím za sebou nechat spoustu přátel. Hm, k nim se dále nebudu vyjadřovat, ztratilo by to smysl. Byli tu pro mě, když jsem je potřebovala. Teda, myslela jsem si to, že tu byli a to mi tak nějak stačilo. O realitě jindy.
Takže jsem se toho zbavila. Všechno roztrhala na kousíčky a vyhodila do konťáku. A to všechno při symbolickém ohni. A teď dávej pozor, čéče.
Nejsem nějaká hračka, nebudu tancovat, jak kdo pískne a nebudu se nenápadně přidávat k druhým. Musím se smířit s tím, že taková prostě nejsem. Že nejsem ovce a i když jsem se milionkrát snažila, prostě to nešlo. Jsem tu na něco jiného, než být ovce. Ale to vůbec neznamená, že si ten život nemůžu užít. Jen to bude pro některý trošku nepochopitelný, nezkousnutelný a podobně. Pořád mám dobrý srdce, jo, já to vím, někdy je to na škodu, ale to člověku jen tak neodpářeš. A tak jdu vstříc tady tomuhle světu, s hlavou vzhůru, vím, že jsem kurva jiná a že kolem mě se budou vyskytovat debilové, ale co naděláš, co. Někdy se fajn učí i od debilů. Haha, tolik příkladů bych mohla jmenovat. Někteří lidi melou hovna a já odmítám to dál akceptovat a nasávat jako nějaká houba. Nepotřebuju v životě takové lidi. Negativní, pomluvačné a panovačné svině. Fakt ne. Ale tak tyhle sviňky to nemusí vědět, žejo. Nebudu na ně páchat nějaký atentáty, jim to dojde samo, jak na tom u mě jsou. Nejsem žádná chudinka, nepotřebuju pomoct. Nebudu jako vy jen abych dosáhla nějakýho fejmu. To fakt nemám zájem, sorry lidi. Nemyslím si, že jste špatní, jen jste ovce a stádo je velký a je to špína, převážně. Musím se vymezit. Co bude potom, to se uvidí, kamarádi.
Budu žít. Jak chci já. A on se někdo objeví, kdo bude super. Já věřím, že takový lidi tady jsou. Super lidi. A třeba neobjevení. Je mi to jedno. Vím, že nebudu sama. A teď už taky nejsem sama. Vím, kolik lidí se potýká se stejným bojem jako já. A vím, že jsme na správné cestě. Společně, a přesto každej sám.
Tímto se zároveň omlouvám všem, kteří se aspoň trochu snažili se mnou bavit, pochopit mě a tak dál. Nemůžu se s váma bavit, protože jste ovce a bavíte se s lidmi, kteří mi ublížili. Přítel nepřítele nemůže být můj přítel. Jste skvělí lidé, žijte své životy krásně a doufám, že si třeba jednou vzpomeneme. Toť vše. Mám vás ráda, o to nejde.
Jde tu o to, že jsou tu věci, který jsou mezi mnou a tímhle světem a taky mým andělem a pozemšťanům nikdy nebudou osvětleny. Děkuji, claps a čau.
Pár vzpomínek, který si chci nechat i v té naivní podobě, mám třeba na Anglii. Všechna ta jména a popis těch lidí, na to bych si už asi jen tak nevzpomněla. Jo a potom takový ty *teen* vzpomínky jako usmál se na mě, řekl mi ahoj a mluvil na mě, tak za to bych se nejradši někam zahrabala. Není potřeba to dál nějak rozvíjet a sbírat, trapných momentů mám v živé paměti dost.
No a tak jsem si uvědomila, že moje mentalita opět pokročila a začínám zase od znova, s jiným nadhledem. Nejsem žádnej blbeček ani voslík. Ne všichni si zaslouží můj úsměv, teda spíš jen menšina. Nejsem prostě popular girl a tak se s tím smiřte, lidi. Musím za sebou nechat spoustu přátel. Hm, k nim se dále nebudu vyjadřovat, ztratilo by to smysl. Byli tu pro mě, když jsem je potřebovala. Teda, myslela jsem si to, že tu byli a to mi tak nějak stačilo. O realitě jindy.
Takže jsem se toho zbavila. Všechno roztrhala na kousíčky a vyhodila do konťáku. A to všechno při symbolickém ohni. A teď dávej pozor, čéče.
Nejsem nějaká hračka, nebudu tancovat, jak kdo pískne a nebudu se nenápadně přidávat k druhým. Musím se smířit s tím, že taková prostě nejsem. Že nejsem ovce a i když jsem se milionkrát snažila, prostě to nešlo. Jsem tu na něco jiného, než být ovce. Ale to vůbec neznamená, že si ten život nemůžu užít. Jen to bude pro některý trošku nepochopitelný, nezkousnutelný a podobně. Pořád mám dobrý srdce, jo, já to vím, někdy je to na škodu, ale to člověku jen tak neodpářeš. A tak jdu vstříc tady tomuhle světu, s hlavou vzhůru, vím, že jsem kurva jiná a že kolem mě se budou vyskytovat debilové, ale co naděláš, co. Někdy se fajn učí i od debilů. Haha, tolik příkladů bych mohla jmenovat. Někteří lidi melou hovna a já odmítám to dál akceptovat a nasávat jako nějaká houba. Nepotřebuju v životě takové lidi. Negativní, pomluvačné a panovačné svině. Fakt ne. Ale tak tyhle sviňky to nemusí vědět, žejo. Nebudu na ně páchat nějaký atentáty, jim to dojde samo, jak na tom u mě jsou. Nejsem žádná chudinka, nepotřebuju pomoct. Nebudu jako vy jen abych dosáhla nějakýho fejmu. To fakt nemám zájem, sorry lidi. Nemyslím si, že jste špatní, jen jste ovce a stádo je velký a je to špína, převážně. Musím se vymezit. Co bude potom, to se uvidí, kamarádi.
Budu žít. Jak chci já. A on se někdo objeví, kdo bude super. Já věřím, že takový lidi tady jsou. Super lidi. A třeba neobjevení. Je mi to jedno. Vím, že nebudu sama. A teď už taky nejsem sama. Vím, kolik lidí se potýká se stejným bojem jako já. A vím, že jsme na správné cestě. Společně, a přesto každej sám.
Tímto se zároveň omlouvám všem, kteří se aspoň trochu snažili se mnou bavit, pochopit mě a tak dál. Nemůžu se s váma bavit, protože jste ovce a bavíte se s lidmi, kteří mi ublížili. Přítel nepřítele nemůže být můj přítel. Jste skvělí lidé, žijte své životy krásně a doufám, že si třeba jednou vzpomeneme. Toť vše. Mám vás ráda, o to nejde.
Jde tu o to, že jsou tu věci, který jsou mezi mnou a tímhle světem a taky mým andělem a pozemšťanům nikdy nebudou osvětleny. Děkuji, claps a čau.
sobota 15. března 2014
Zdarec
Tenhle blog byl založen hned z několika divných důvodů.
1) Jsem divná a potřebuju psát o svém životě. Tahle úchylka se pohybuje na hranici egoismu, občasné samoty a volání múzy.
2) Našla jsem pár svých starých deníčků a všechny stály za hovno. Styděla bych se za to. Proto postupně všechno dopíšu sem a všechno spálím (nebo zamknu do trezoru s přístupností až za milion let, protože se ukáže moje slabost pro schraňování věcí a vzpomínek).
3) Můj život je natolik *ehm* domyslete si tisíc různých přívlastků, že jej nejde obhajovat veřejně. A tak to zbaběle dělám anonymně.
Taaak. Konečně bych se jednou chtěla zkusit popsat "bez publika". Na blogu, kde prozrazuji svoji identitu je to těžký, ale zatím jsem toho moc neprozradila (a navíc to nikdo nečte), takže by to mohla být sranda.
Moje jméno je celkem fajn, nic zvláštního. Můj vzhled se fakt zlepšil od doby základky, jako fakt. Když projíždím staré fotky, říkám si, jak jsem panebože mohla tak vypadat. Žádné roztomilé děcenko. No jako jídlo jsem měla ráda vždycky... a sport, ten míň. Ale věci se změnily. Jídlo, to mi však zůstalo.
Byla jsem hodný blbeček. Hodně dlouho a taky toho celkem lituju, všechny moje problémy z toho prakticky klíčily. Blbá blbá blbá. Všechno jsem všem tolerovala, žádný ostrý lokty. Ano ano lásko, promiň, odpustíš mi? Prostě kdyby mi to nedošlo, můžu taky skončit jako týraná žena, a že jich není málo. A šikanu, tu jsem si taky zkusila. Ale není to zas tak negativní žejo, dala jsem se na humanitu, třeba to jednou využiju v praxi, všechny ty věci, co jsem si na sobě vyzkoušela. Zažila jsem taky svoji první velkou lásku, která mě ještě teď tak úplně neopustila, ale jsou to spíš romantický vzpomínky, s realitou to nemá nic moc společného a nijak mě to už (díkybohu!) neovlivňuje. Mám štěstí na hodný kluky, kteří jsou fakt hodný, ale většinou mě nechtěj. Haha. Tak to je fakt výhra.
Moje rodina je na střípky jakože fakt dost. Jsem the only child, sere mě to celý život, ale teď už na to mám jiný pohled (not my fault). Vždycky jsem si myslela, že mám dobrý vztah s rodičema a že mě mají rádi a že je to v normálu. No a pak se všechno převrátilo naruby. Detaily nejsou zapotřebí, já si je domyslím, až si tohle budu znovu číst. Jedna babička je super, děda už tu není, ale ty vzpomínky mi nikdo nevezme. Oba jsou to skvělí lidi, mám je fakt moc ráda, díky Vám! No a s tou druhou je to trochu těžší, ale to jsou problémy někoho jiného, né moje. A tak nějaký ty bratrance mám, ale to není žádné terno. Oba strýcové jsou totiž nepovedení a jejich děti to asi mají po nich. O mých rodičích si všichni myslí, že povedení jsou, ale taky že jsou na omylu. Jsou pěkně porouchaní. No a když se dva takoví dají dohromady, co z toho má vylézt..
Ale pryč od rodiny. Stále věřím, že třeba mě tady čeká něco dobrého, že vesmír pracuje. I po tom všem věřím v lásku, pravdu, přátelství a takový ty, pro většinu lidí, naivní a nepoznané věci. V tomhle jsem blbeček zůstala, ve vztazích snad už ne. Jsem prostě jiná než většina, po boku které každodenně žiju. Žádnej swag ani skinny legs, žádný ožíračky ani party all night, i když někdy by mi to nevadilo. Nejsem ani nějaká bitch a nemám svoji bestie, nevstávám z postele jako nachystaná na molo, mám celulitidu a strie a sem tam nějaké to akné. Mám ráda gaye, shipuju je, no a taky Larryho a 1D, což mě automaticky řadí mezi vlhké třináctky. Je mi 16, by the way. Mám smysl pro módu, ale mainstream ji moc nechápe, zatím, žejo. Taky mám vegetariánské myšlenky (moje sjupr rodina mě do masa někdy nutí, takže se za něj nemůžu prohlásit, což je škoda, ale i tak to na mém názoru nic nemění). No a mám ráda psaní. To asi vidíš, žejo. Nejsem moc ukecaná, co se týče neznámých lidí (rozuměj většina lidí, kteří jsou v mém životě), ale pokud jsem v náladě nebo s někým, kdo je fajn a dobrej člověk, moje komunikace nezná meze. Je vesmírná. Haha. Mám ráda věci, knížky, pastelky, fixy, prostě hrabání se v krámech. A taky mám úchylku na boty, Anglii, sukně, které nenosím, ponožky a Kellynu (žába plyšák).
A tak jako dneska jsem to asi trošku rozšoupla, tak zas příště, kamarádi (neberte to oslovení vážně, jen si zkouším, jaký to je).
1) Jsem divná a potřebuju psát o svém životě. Tahle úchylka se pohybuje na hranici egoismu, občasné samoty a volání múzy.
2) Našla jsem pár svých starých deníčků a všechny stály za hovno. Styděla bych se za to. Proto postupně všechno dopíšu sem a všechno spálím (nebo zamknu do trezoru s přístupností až za milion let, protože se ukáže moje slabost pro schraňování věcí a vzpomínek).
3) Můj život je natolik *ehm* domyslete si tisíc různých přívlastků, že jej nejde obhajovat veřejně. A tak to zbaběle dělám anonymně.
Taaak. Konečně bych se jednou chtěla zkusit popsat "bez publika". Na blogu, kde prozrazuji svoji identitu je to těžký, ale zatím jsem toho moc neprozradila (a navíc to nikdo nečte), takže by to mohla být sranda.
Moje jméno je celkem fajn, nic zvláštního. Můj vzhled se fakt zlepšil od doby základky, jako fakt. Když projíždím staré fotky, říkám si, jak jsem panebože mohla tak vypadat. Žádné roztomilé děcenko. No jako jídlo jsem měla ráda vždycky... a sport, ten míň. Ale věci se změnily. Jídlo, to mi však zůstalo.
Byla jsem hodný blbeček. Hodně dlouho a taky toho celkem lituju, všechny moje problémy z toho prakticky klíčily. Blbá blbá blbá. Všechno jsem všem tolerovala, žádný ostrý lokty. Ano ano lásko, promiň, odpustíš mi? Prostě kdyby mi to nedošlo, můžu taky skončit jako týraná žena, a že jich není málo. A šikanu, tu jsem si taky zkusila. Ale není to zas tak negativní žejo, dala jsem se na humanitu, třeba to jednou využiju v praxi, všechny ty věci, co jsem si na sobě vyzkoušela. Zažila jsem taky svoji první velkou lásku, která mě ještě teď tak úplně neopustila, ale jsou to spíš romantický vzpomínky, s realitou to nemá nic moc společného a nijak mě to už (díkybohu!) neovlivňuje. Mám štěstí na hodný kluky, kteří jsou fakt hodný, ale většinou mě nechtěj. Haha. Tak to je fakt výhra.
Moje rodina je na střípky jakože fakt dost. Jsem the only child, sere mě to celý život, ale teď už na to mám jiný pohled (not my fault). Vždycky jsem si myslela, že mám dobrý vztah s rodičema a že mě mají rádi a že je to v normálu. No a pak se všechno převrátilo naruby. Detaily nejsou zapotřebí, já si je domyslím, až si tohle budu znovu číst. Jedna babička je super, děda už tu není, ale ty vzpomínky mi nikdo nevezme. Oba jsou to skvělí lidi, mám je fakt moc ráda, díky Vám! No a s tou druhou je to trochu těžší, ale to jsou problémy někoho jiného, né moje. A tak nějaký ty bratrance mám, ale to není žádné terno. Oba strýcové jsou totiž nepovedení a jejich děti to asi mají po nich. O mých rodičích si všichni myslí, že povedení jsou, ale taky že jsou na omylu. Jsou pěkně porouchaní. No a když se dva takoví dají dohromady, co z toho má vylézt..
Ale pryč od rodiny. Stále věřím, že třeba mě tady čeká něco dobrého, že vesmír pracuje. I po tom všem věřím v lásku, pravdu, přátelství a takový ty, pro většinu lidí, naivní a nepoznané věci. V tomhle jsem blbeček zůstala, ve vztazích snad už ne. Jsem prostě jiná než většina, po boku které každodenně žiju. Žádnej swag ani skinny legs, žádný ožíračky ani party all night, i když někdy by mi to nevadilo. Nejsem ani nějaká bitch a nemám svoji bestie, nevstávám z postele jako nachystaná na molo, mám celulitidu a strie a sem tam nějaké to akné. Mám ráda gaye, shipuju je, no a taky Larryho a 1D, což mě automaticky řadí mezi vlhké třináctky. Je mi 16, by the way. Mám smysl pro módu, ale mainstream ji moc nechápe, zatím, žejo. Taky mám vegetariánské myšlenky (moje sjupr rodina mě do masa někdy nutí, takže se za něj nemůžu prohlásit, což je škoda, ale i tak to na mém názoru nic nemění). No a mám ráda psaní. To asi vidíš, žejo. Nejsem moc ukecaná, co se týče neznámých lidí (rozuměj většina lidí, kteří jsou v mém životě), ale pokud jsem v náladě nebo s někým, kdo je fajn a dobrej člověk, moje komunikace nezná meze. Je vesmírná. Haha. Mám ráda věci, knížky, pastelky, fixy, prostě hrabání se v krámech. A taky mám úchylku na boty, Anglii, sukně, které nenosím, ponožky a Kellynu (žába plyšák).
A tak jako dneska jsem to asi trošku rozšoupla, tak zas příště, kamarádi (neberte to oslovení vážně, jen si zkouším, jaký to je).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)